Mezinárodní principy uplatňování lidských práv v dohledu nad komunikací

Konečná verze z 10. července 2013

Technologický pokrok usnadňující dohled státu nad komunikací je provázen neschopností státních aparátů zajistit, aby byly zákony a nařízení v této oblasti v souladu s mezinárodními lidskými právy a dostatečně chránily práva na soukromí a svobodu projevu. V tomto dokumentu se snažíme vysvětlit, jak se v současném digitálním světě uplatňují mezinárodní zákony o lidských právech, zejména s ohledem na nárůst a změny technologií a metod dohledu nad komunikací. Tyto zásady mohou občanským skupinám, průmyslu, státům i dalším subjektům posloužit jako určitý rámec pro posouzení, zda jsou stávající či navrhované zákony a postupy v oblasti dohledu slučitelné s lidskými právy.

Tyto zásady jsou výsledkem celosvětové diskuse s občanským a průmyslovým sektorem a mezinárodními odborníky na právo, politiku a technologie dohledu nad komunikacemi

Úvod

Ochrana soukromí je základním lidským právem a ústředním principem pro zachování demokratické společnosti. Je nezbytná pro lidskou důstojnost a upevňuje i další práva, jako je svoboda projevu a informací či svoboda sdružování. Je hodnotou uznávanou v mezinárodním právu lidských práv.[1] Činnosti, které právo na soukromí omezují a k nimž patří i dohled nad komunikacemi, mohou být oprávněné, pouze pokud je předepisuje zákon, jsou nutné k dosažení odůvodněného záměru a jsou tomuto záměru přiměřené.[2]

Než se veřejně rozšířil internet, byl dohled států nad komunikací omezován dobře zavedenými právními principy a omezení představovala i logistická zátěž, která byla se sledováním komunikací spojená. V posledních desetiletích se tyto logistické bariéry dohledu snížily a uplatňování právních principů se v nových technologických souvislostech stalo nejasným. V důsledku prudkého nárůstu množství obsahu v digitálních komunikacích a „komunikačních metadat“ (tj. informací o tom, jak jednotlivci komunikují a používají elektronická zařízení), klesajících nákladů na ukládání a vytěžování obsáhlých souborů dat a poskytování osobního obsahu prostřednictvím externích poskytovatelů služeb je státní dohled umožněn ve zcela nebývalé míře[3] Konceptualizace stávajícího práva v oblasti lidských práv však pokulhává za moderními a měnícími se možnostmi států v oblasti dohledu, kombinování a uspořádání informací získaných různými dohledovými technikami, a její tempo nestačí ani zvýšené citlivosti informací, k nimž lze získat přístup.

Státy usilují o přístup k obsahu komunikací a komunikačním metadatům výrazně častěji, aniž by na ně bylo přiměřeně dohlíženo.[4] Pokud někdo získá přístup ke komunikačním metadatům a analyzuje je, může si vytvořit profil života daného člověka, v němž nebudou chybět jeho zdravotní stav, politické a náboženské postoje, informace o tom, s kým se stýká a přichází do kontaktu a jaké má zájmy. Tento profil může být tak podrobný, jako by byl sestaven přímo z obsahu komunikace, nebo i podrobnější.[5]Navzdory obrovskému potenciálu vnikat do života jednotlivců a děsivému dopadu na politická i jiná sdružení poskytují legislativní nástroje komunikačním metadatům často nižší úroveň ochrany a nedostatečně omezují možnosti státních orgánů, co se týče následného použití těchto dat a způsobu jejich vytěžování, sdílení a uchovávání.

Aby státy při dohledu nad komunikací skutečně splňovaly mezinárodní povinnosti v oblasti lidských práv, musejí dodržovat níže uvedené zásady, které se vztahují na dohled státu nad jeho vlastními občany, dohled na vlastním území i dohled nad ostatními mimo toto území. Tyto zásady platí, ať je účel dohledu jakýkoli – vymáhání práva, národní bezpečnost či jiný regulatorní záměr. Týkají se také povinnosti státu respektovat a naplňovat práva jednotlivců, jakož i povinnosti chránit práva lidí před zneužitím ze strany nestátních aktérů, k nimž patří i firemní subjekty.[6]Soukromý sektor nese za respektování lidských práv stejnou odpovědnost, zejména uvážíme-li, že hraje klíčovou roli v navrhování, vývoji a šíření technologií, umožňuje komunikaci a poskytuje komunikační prostředky a v případě potřeby i spolupracuje na dohledových činnostech státu. Tento dokument se ve stávající podobě nicméně zabývá pouze povinnostmi státu.

Měnící se technologie a vymezení pojmů

Pod pojmem „dohled nad komunikací“ se v moderním světě rozumí sledování, zachycování, shromažďování, analýza, používání, uchovávání, zadržování, rušení i získávání přístupu k informacím, které zahrnují, odrážejí nebo se týkají komunikace určité osoby vedené v minulosti, přítomnosti či budoucnosti nebo z této komunikace pramení. „Komunikací“ rozumíme činnosti, interakce a transakce probíhající pomocí elektronických prostředků. Patří sem například obsah sdělení, totožnost komunikujících stran, informace o poloze (včetně IP adres), čas a délka komunikace a identifikátory komunikačních zařízení použitých ke komunikaci.

Míra, v jaké dohled nad komunikací narušuje soukromí, se tradičně posuzuje na základě umělých a formalistických kategorií. Stávající právní rámce rozlišují obsah od dat, která obsahem nejsou, informace o odběratelích od metadat, uložená data od přenášených dat a data uchovávaná doma od dat přechovávaných externím poskytovatelem služeb.[7] Na základě těchto rozlišení však již nelze dost dobře měřit míru, v níž komunikační dohled proniká do soukromého života jednotlivce a jeho styků. Již dlouho panuje obecná shoda na tom, že obsah komunikace zasluhuje značnou právní ochranu, neboť může odhalit citlivé informace. Nyní je však jasné, že ještě více než samotný obsah může o člověku prozradit jiný druh informací, které z komunikace pramení, – metadata a jiné formy dat, která nejsou obsahem. Tyto informace proto zasluhují rovnocennou ochranu. Každý typ těchto informací dnes může, ať již sám o sobě nebo po souhrnné analýze, odhalit totožnost člověka, jeho chování, styky, fyzický či zdravotní stav, rasu, sexuální orientaci, národnostní původ či postoje. Pomocí těchto informací lze také mapovat polohu člověka a jeho pohyb a interakce v průběhu času.[8] To samé lze sledovat i u všech lidí, kteří se nacházejí na určitém místě, například na veřejné demonstraci nebo jiné politické akci. Veškeré informace, k nimž se nelze snadno a rychle dostat, nejsou snadno přístupné veřejnosti a zahrnují nebo odrážejí něčí komunikaci nebo z ní pramení či se jí týkají, je proto třeba považovat za „chráněné informace“, které by měly požívat nejvyšší možné právní ochrany.

Při posuzování míry, v jaké státní dohled nad komunikací proniká do soukromí, musíme zvážit potenciál dohledu prozradit chráněné informace i účel, kvůli kterému stát o informace usiluje. Je-li pravděpodobné, že dohled nad komunikací povede k odhalení chráněných informací, které mohou někoho vystavit riziku vyšetřování, diskriminace či porušení lidských práv, jedná se o vážné porušení práv člověka na ochranu soukromí. Takový dohled také naruší požívání dalších základních práv, včetně práva na svobodu projevu, sdružování a účasti na politickém životě, neboť tato práva vyžadují, aby lidé mohli komunikovat, aniž by se obávali děsivého dopadu vládního dohledu. V každém konkrétním případě proto bude třeba zjistit povahu požadovaných informací a způsoby, jimiž by se tyto informace daly použít.

Při zavádění nové metody dohledu nad komunikací nebo rozšiřování rozsahu některé stávající metody musí stát předem zjistit, zda informace, které touto metodou pravděpodobně získá, nespadají do sféry „chráněných informací“. Rovněž se musí podrobit pečlivé kontrole ze strany soudní moci nebo jiného demokratického mechanismu dozoru. Při posuzování, zda mají informace získané dohledem nad komunikací povahu „chráněných informací“, je třeba zvážit nejen formu, ale také rozsah a trvání dohledu. Všudypřítomné či systematické sledování může totiž odhalit mnohem více než jednotlivé kousky soukromých informací a z dohledu nad nechráněnými informacemi se tak může stát zasahování, proti němuž je třeba silné ochrany.[9]

O tom, zda stát může vykonávat dohled nad komunikací, který zasahuje do chráněných informací, je nutno rozhodovat v souladu s následujícími principy.

Principy

Zákonnost:Jakékoli omezení práva na soukromí musí být předepsáno zákonem. Stát nesmí přijmout ani zavést opatření, které zasahuje do práva na ochranu soukromí, aniž by existoval veřejně dostupný legislativní akt dostatečně jasný a přesný na to, aby byli lidé předem informováni o jeho uplatnění a mohli jej předvídat. S ohledem na rychlost technologických změn je třeba pravidelně přezkoumávat zákony omezující právo na ochranu soukromí v rámci legislativního či regulatorního procesu s aktivní účastí.

Oprávněný záměr: Zákony musí povolovat dohled nad komunikací pouze určeným státním orgánům za účelem dosažení oprávněného záměru, který odpovídá povětšinou důležitému zákonnému zájmu, jenž je v demokratické společnosti nezbytný. Žádné opatření nesmí být uplatněno způsobem, který diskriminuje na základě rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického či jiného smýšlení, národnostního, sociálního či jiného původu, majetku nebo jiného stavu či postavení.

Nutnost:Zákony povolující dohled státu nad komunikací musí dohled omezovat pouze na rozsah prokazatelně nutný k dosažení oprávněného záměru. Dohled nad komunikací smí být vykonáván, pouze pokud je jediným prostředkem k dosažení oprávněného záměru nebo pokud lidská práva poruší s nejmenší pravděpodobností (pakliže je prostředků více). Břemeno odůvodnění dohledu spočívá na státu, a to jak v soudním, tak v legislativním procesu.

Přiměřenost:Zákonem schválený dohled nad komunikací musí být vždy přiměřený ke splnění konkrétního určeného oprávněného záměru.

Úměrnost:Dohled nad komunikací je třeba chápat jako silně rušivé a obtěžující jednání, které porušuje práva na soukromí a svobodu názoru a projevu a ohrožuje základy demokratické společnosti. Rozhodnutí o dohledu nad komunikací je nutno činit po zvážení přínosů, jichž chceme dosáhnout, a poškození práv jednotlivce a dalších protichůdných zájmů, k němuž dohledem dojde. Dále je nutno zvážit citlivost daných informací a vážnost porušení práva na soukromí.

To konkrétně vyžaduje, aby stát, usiluje-li o použití nebo přístup k chráněným informacím získaným při dohledu nad komunikací v souvislosti s trestním vyšetřováním, prokázal příslušnému, nezávislému a nestrannému soudnímu orgánu, že:

  1. existuje vysoká pravděpodobnost, že byl nebo bude spáchán závažný trestný čin,
  2. přístupem k požadovaným chráněným informacím lze získat důkaz o tomto trestném činu,
  3. jiné dostupné a méně invazivní vyšetřovací metody byly vyčerpány,
  4. poskytnuté informace budou omezeny na ty, které se dostatečně týkají údajného trestného činu, a veškeré informace získané navíc budou urychleně zničeny nebo navráceny a
  5. přístup k informacím získá pouze určený orgán a informace budou použity pouze k účelu, k němuž bylo uděleno oprávnění.

Pokud stát usiluje o dohled nad komunikací, aby získal přístup k chráněným informacím za účelem, který danou osobu nevystaví riziku trestního stíhání, vyšetřování, diskriminace ani porušení lidských práv, musí stát prokázat nezávislému, nestrannému a kompetentnímu orgánu následující:

  1. byly uváženy i jiné, méně invazivní metody vyšetřování,
  2. poskytnuté informace budou omezeny na ty, které se dostatečně týkají dané otázky, a veškeré informace získané navíc budou urychleně zničeny nebo navráceny postižené osobě a
  3. přístup k informacím získá pouze určený orgán a informace budou použity pouze k účelu, k němuž bylo uděleno oprávnění.

Spravedlivý proces: Dle principu spravedlivého procesu musí stát zajistit, aby byly v zákoně řádně vyjmenovány legitimní postupy upravující každý zásah do lidských práv, byly důsledně praktikovány a byly k dispozici široké veřejnosti, čímž uznává a zaručuje lidská práva jednotlivce. Konkrétně platí, že rozhoduje-li se o něčích lidských právech, má každý nárok na spravedlivé a veřejné projednání v přiměřeném termínu nezávislým, oprávněným a nestranným soudem ustaveným ze zákona,[10] Výjimkou mohou být pouze případy nouze, kdy existuje bezprostřední riziko ohrožení lidského života. Za těchto okolností je třeba v přiměřeně schůdném termínu požádat o povolení se zpětnou platností. Pouhé riziko útěku nebo zničení důkazů nikdy nelze považovat za dostatečné zdůvodnění povolení se zpětnou platností.

Oznámení uživateli:Příslušná osoba musí být o rozhodnutí povolujícím dohled nad komunikací informována a musí jí být dán dostatek času a informací, aby se proti rozhodnutí mohla odvolat. Dále musí mít přístup k materiálům, kterými byla žádost o povolení podložena. Zpoždění oznámení je oprávněné pouze za následujících okolností:

  1. Oznámení by vážně ohrozilo účel, za nímž se dohled povoluje, nebo existuje bezprostřední riziko ohrožení lidského života.
  2. Příslušný soudní orgán povolí zpoždění oznámení ve chvíli, kdy zároveň uděluje povolení k dohledu.
  3. Postižená osoba je informována, jakmile riziko pomine, nebo v přiměřeně možném termínu, podle toho, která z těchto okolností nastane dříve, v každém případě však do doby, kdy je dohled nad komunikací dokončen. Povinnost danou osobu informovat spočívá na státu, avšak pokud tak stát neučiní, mohou ji o dohledu nad komunikací uvědomit poskytovatelé komunikačních služeb, a to z vlastní vůle, nebo na základě žádosti.

Transparentnost:Státy musí jednat transparentně, co se týče využití a rozsahu metod a pravomocí v oblasti dohledu nad komunikací. Měly by zveřejňovat přinejmenším souhrnné informace o počtu schválených a zamítnutých žádostí a rozdělení těchto žádostí podle poskytovatelů služeb a typu a účelu vyšetřování. Státy musí lidem dále poskytnout dostatek informací, z nichž lze plně pochopit rozsah, povahu a uplatnění zákonů povolujících dohled nad komunikací. Poskytovatelům služeb musí státy umožnit zveřejnění postupů uplatňovaných při vyřizování státního dohledu nad komunikací, řídit se těmito postupy a zveřejňovat záznamy o tomto dohledu.

Veřejný dozor:Státy musí ustanovit nezávislé mechanismy dozoru a zajistit tak, aby byl dohled nad komunikací transparentní a příslušné orgány se z něj mohly zodpovídat[11] Mechanismy dozoru musí disponovat oprávněním k přístupu ke všem informacím o krocích státu, které by případně mohly být důležité, včetně tajných nebo utajovaných informací, je-li to na místě. Dále musí mít oprávnění posuzovat, zda stát využívá svou zákonnou způsobilost legitimně a zda transparentně a přesně zveřejňuje informace o využití a rozsahu metod a pravomocí v oblasti dohledu nad komunikací, a zveřejňovat pravidelné přehledy a další informace, které se tohoto dohledu týkají. Pokud je dozor nad dohledem již vykonáván jiným státním úřadem, je třeba jej doplnit o nezávislé mechanismy.

Integrita komunikace a systémů: V zájmu zajištění bezúhonnosti, ochrany a diskrétnosti komunikačních systémů a vzhledem k tomu, že narušením zabezpečení pro státní účely se téměř vždy zabezpečení naruší obecněji, nemohou státy nutit poskytovatele služeb ani prodejce hardwaru a softwaru, aby do svých systémů zabudovávali sledovací zařízení či funkce nebo shromažďovali či uchovávali konkrétní informace čistě pro účely státního dohledu. Od poskytovatelů služeb nesmí být nikdy požadováno, aby zadržovali nebo sbírali data bez konkrétního účelu. Lidé mají právo vyjadřovat se anonymně. Státy by proto neměly podmiňovat možnost poskytovat služby identifikováním uživatelů[12]

Bezpečnostní opatření pro mezinárodní spolupráci:Protože v informačních tocích a komunikačních technologiích a službách dochází ke změnám, státy mohou potřebovat pomoc od zahraničního poskytovatele služeb. Smlouvy o vzájemné právní pomoci (MLAT) a další dohody, které státy uzavírají, proto musí zajišťovat, aby byla vždy uplatněna norma s vyšší úrovní ochrany osob, pokud se stane, že se na dohled nad komunikací vztahují zákony více států. Žádají-li státy o pomoc za účelem vymáhání práva, musí být uplatněn princip dvojí trestnosti. Státy nesmí využívat metod vzájemné právní pomoci ani zahraničních žádostí o chráněné informace k obcházení tuzemských zákonných omezení dohledu nad komunikací. Metody vzájemné právní pomoci a další dohody musí být jasně zdokumentovány, musí být veřejně dostupné a podléhat zárukám procesní spravedlnosti.

Ochranná opatření proti nezákonnému přístupu:Státy musí uzákonit právní předpisy, podle nichž je nezákonný dohled nad komunikací vykonávaný veřejnoprávními či soukromoprávními subjekty trestný. Zákon by měl poskytovat dostatečné a citelné občanskoprávní a trestněprávní sankce, ochranu těm, kdo upozorňují na neetické a nelegitimní praktiky, a metody odškodnění postižených osob. Informace získané v rozporu s těmito zásadami musí být ze zákona nepřípustné jako důkaz v jakémkoli řízení, stejně jako důkazy z takovýchto informací odvozené. Státy musí rovněž schválit zákony, které stanoví, že materiál získaný dohledem nad komunikací musí být zničen nebo navrácen dané osobě poté, co byl využit k účelu, k němuž byly informace poskytnuty.

Signatáři

[[signatories]]


[1]Článek 12 Všeobecné deklarace lidských práv, článek 14 Úmluvy OSN o migrujících pracovnících, článek 16 Úmluvy OSN o ochraně dítěte, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, článek 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech; regionální úmluvy včetně článku 10 Africké charty práv a blaha dítěte, článek 11 Americké úmluvy o lidských právech, článek 4 Principů svobody projevu Africké unie, článek 5 Americké deklarace práv a povinností člověka, článek 21 Arabské charty lidských práv a článek 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; Johannesburská pravidla o národní bezpečnosti, svobodě projevu a přístupu k informacím, Camdenské principy svobody projevu a rovnosti.

[2]Článek 29 Všeobecné deklarace lidských práv; obecný komentář č. 27 přijatý Výborem pro lidská práva dle článku 40, odstavce 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, obsažený v dokumentu CCPR/C/21/Rev.1/Add.9 z 2. listopadu 1999; viz též zpráva zvláštního zpravodaje o podpoře a ochraně lidských práv a základních svobod během boje proti terorismu Martina Scheinina, 2009, dokument A/HRC/17/34.

[3]Komunikační metadata mohou zahrnovat například informace o naší totožnosti (údaje o odběrateli či zařízení), interakcích (místa, odkud komunikace vychází a kam směřuje, zejména informace o navštívených webových stránkách, čtených knihách a jiných materiálech, lidech, s nimiž komunikujeme, přátelích, rodině, známých, provedených vyhledáváních, použitých zdrojích) a poloze (místa a časy, vzdálenost od ostatních). Stručně řečeno, metadata nabízejí pohled téměř do všeho, co se v moderním životě odehrává, do stavů naší mysli, do našich zájmů, úmyslů i nejniternějších myšlenek.

[4]Například jen ve Spojeném království se nyní ročně vyřizuje na 500 tisíc žádostí o komunikační metadata, přičemž policie a další donucovací orgány si v současné době mohou samy schvalovat vlastní žádosti o přístup k informacím přechovávaným poskytovateli služeb. Z údajů v přehledech Transparency Report společnosti Google je dále patrný nárůst množství žádostí o uživatelská data, jichž bylo v roce 2010 pouze ve Spojených státech evidováno 8888 a v roce 2011 to bylo již 12 271. V Koreji se v letech 2011–2012 ročně vyřizovalo na 6 milionů žádostí o informace o odběratelích/přispěvatelích a zhruba 30 milionů žádostí o jiné formy komunikačních metadat. Téměř všem těmto žádostem bylo vyhověno a byly realizovány. Data za rok 2012 jsou k dispozici na adresehttp://www.kcc.go.kr/user.do?mode=view&page=A02060400&dc=K02060400&boardId=1030&cp=1&boardSeq=35586

[5]Příkladem je recenze práce Sandy Petlandové nazvané Reality Mining (Vytěžování reality), která vyšla v časopise Technology Review (vydávaném Massachusettským technologickým institutem), 2008, k dispozici na adresehttp://www2.technologyreview.com/article/409598/tr10-reality-mining/ nebo práce, kterou sepsali autoři Alberto Escudero-Pascual a Gus Hosein, nazvaná Questioning lawful access to traffic data (Zpochybnění zákonného přístupu k datům o návštěvnosti), která vyšla v měsíčníku Communications of the ACM, ročník 47, vydání 3, březen 2004, str. 77–82

[6]Zpráva zvláštního zpravodaje OSN o podpoře a ochraně práva na svobodu názoru a projevu, Frank La Rue, 16. května 2011, k dispozici na adrese http://www2.ohchr.org/english/bodies/hrcouncil/docs/17session/a.hrc.17.27_en.pdf

[7]„Poskytovatelům mobilních služeb lidé prozrazují telefonní čísla, na která volají nebo posílají textové zprávy, poskytovatelům internetových služeb prozrazují, jaké adresy URL navštěvují a jaké e-mailové adresy používají ke korespondenci, a internetovým prodejcům prozrazují, jaké si kupují knihy, potraviny a léky... Nedomnívám se, že veškeré informace vyzrazené dobrovolně někomu z veřejnosti pro nějaký omezený účel ztrácí jen z tohoto titulu nárok na ochranu dle čtvrtého dodatku americké ústavy.“ Případ United States v. Jones, 565 U.S. ___, 132 S. Ct. 945, 957 (2012) (souhlasný odůvodněný rozsudek soudkyně Sotomayorové).

[8]Krátkodobé sledování pohybu osoby po veřejných prostranstvích je ve shodě s očekáváními v oblasti ochrany soukromí.“ Avšak „dlouhodobé sledování družicovými systémy pro určování polohy při vyšetřování většiny trestných činů na tato očekávání již naráží.“ Případ United States v. Jones, 565 U.S., 132 S. Ct. 945, 964 (2012) (souhlasný odůvodněný rozsudek sudce Alita).

[9]„Dlouhotrvající dohled odhalí druh informací, jaké krátkodobým dohledem odhalit nelze, například co člověk dělá opakovaně, co nedělá a celkový dojem o něm. Takový druh informací může o člověku vždy prozradit více než kusé skutečnosti viděné izolovaně. Opakované návštěvy kostela, posilovny, baru nebo sázkové kanceláře nám vyzradí něco, co nám jediná návštěva nikdy neřekne. Podobně nám také mnoho prozradí i skutečnost, že člověk žádné z těchto míst ani jednou za celý měsíc nenavštívil. Sled přesunů jednotlivce odhalí ještě více. Jediná návštěva gynekologa vypovídá o ženě pramálo. Pokud však za několik týdnů následuje návštěva obchodu se zbožím pro miminka, už se dozvídáme něco jiného.* Pokud někdo ví, jaká všechna místa druhý člověk navštěvuje, může z toho odvodit, zda pravidelně chodí do kostela, hodně pije alkohol, pravidelně navštěvuje posilovnu, je nevěrným manželem, ambulantním pacientem, který se s něčím léčí, nebo zda se stýká s určitými lidmi či politickými skupinami. Z těchto informací lze odvodit nejen pouze jednu z těchto skutečností, ale úplně všechny.“ Případ U.S. v. Maynard, 615 F.3d 544 (U.S., D.C. Circ., C.A.)p. 562; U.S. v. Jones, 565 U.S. __, (2012), souhlasný odůvodněný rozsudek soudce Alita.“Veřejné informace se navíc mohou přesunout do sféry soukromého života, jsou-li systematicky sbírány a ukládány do složek a souborů přechovávaných úřady. To je tím pravdivější, pokud se tyto informace týkají dávné minulosti člověka... Soud má za to, že pokud jsou tyto informace systematicky sbírány a ukládány do složky, kterou přechovává státní orgán, spadají do sféry „soukromého života“ pro účely článku 8(1) Úmluvy. “ (Případ Rotaru v. Romania, [2000] ECHR 28341/95, odst. 43–44.

[10]Termín „spravedlivý proces“ lze nahradit termínem „procesní spravedlnost“ či „přirozené právo“. Je dobře formulován v článku 6(1) Evropské úmluvy o lidských právech a článku 8 Americké úmluvy o lidských právech.

[11]Příkladem takového nezávislého mechanismu dozoru je britský komisař pro zachycování komunikace. Úřad komisaře vydává přehled, který obsahuje určité souhrnné údaje, avšak neposkytuje dostatek dat k pečlivému prošetření typu, rozsahu a účelu jednotlivých žádostí o přístup ke komunikaci a procesu, jakým byly zkoumány. Vizhttp://www.iocco-uk.info/sections.asp?sectionID=2&type=top.

[12]Zpráva zvláštního zpravodaje o podpoře a ochraně práva na svobodu názoru a projevu, Frank La Rue, 16. května 2011, k dispozici v dokumentu A/HRC/17/27, odst. 84.